Přesuň se na hlavní stránečku

V tenhle den jsem měla zaplaceného instruktora na Snowboard od jedné do dvou hodin. Ráno jsme tam s rodiči jeli, abych si snowboard půjčila a odpoledne na něm zajezdila. Příjdem do půjčovny a tam nám řeknou, že k půjčení už žádný nemají. Už jsem myslela, že jezdit nebudu, ale naštěstí jsme ho jeli půjčit do Zlína. S půjčeným snowboardem jsme jeli na oběd domů. Doma na dvoře jsem si to už zkoušela, ale vůbec mi to nejelo a proto jsem se těšila na svah. Najezení po obědě, v půl jedné jsme vyjeli a já už jsem se nemohla dočkat. V jednu hoďku stojím tam a přichází ke mně instruktor – pán, asi pětatřicet let, s brýlemi. Na obleku měl cedulku Ivan Doležel. Říkal, že se jmenuje Ivan a ptal se na mé jméno a já řekla Katka. Povídal, že nejdřív půjdeme trénovat na začátečnický 40 metrový svážek. Ze začátku mi ukazoval, jak mám padat, pak mě učil skákat na místě, ‚koloběžku‘ a pak už jsme jeli dolů. Moc mi to nešlo, padala jsem, ale zvolna se to trochu lepšilo. Po pár jízdách říkal, že půjdeme na ten větší 120 metrový dětský svážek. Učil mě jet kolmo dolů, trošku jsme potrénovali zatáčky a pak řekl to, co jsem nerada slyšela, že už končíme. Tak tedy konec s tréninkem. Mě to ale bavilo, nechtěla jsem odejít a tak mi mamka koupila lístek na dětský vlek na celý den. Zábava pokračovala. Ještě jsem padala, ale už mi to šlo rozhodně líp. Obloha se stmívala a začala se rozsvěcovat světla. Naráz to bylo skoro jako ve dne a je výhoda, že na Trojáku mají večerní lyžování. Rodičům byla zima, neměli pohyb a ani se nehýbali a proto po pár hodinách jsme se sbalili a jeli po tak dobře prožitém dnu domů. Moje oblečení bylo mokré od častého sedání, lidí tam moc nelyžovalo, já by jsem tam vydržela i dýl . Snowboard mě začal bavit, chtěla jsem mít svůj vlastní, ale bylo mi jasné, že stojí hodně a stejně by mi ho rodiče nekoupili. Vzpomínka a radost ve mně zůstaly přes celý týden a už jsem se těšila na další dvě hodiny tréninku s instruktorem za osm dní v neděli.

Ve čtvrtek 26. ledna jsem byla připravená jet do Vlachovic, podívat se na snowboard, který se mi líbil na internetu. Odpoledne po kroužku angličtiny mamka povídá, že tam nepojedeme. Byla jsem ráda, že nepojedeme a místo návštěvy prodejny ve Vlachovicích jsme navštívili asi pět zlínských prodejen. Různobarevné snowboardy měli všude po několika velikostech. Mně se i některé líbily, ale zdály se mi předražené. Už mi bylo jasné, že dnes žádný nekoupíme. Další den v pátek jsem opět jela do Zlína. Obešli jsme ty samé prodejny jako včera, abychom si připomněli vzhled těch pěkných. Zúžili jsme výběr na dva. Zvítězil  modrobílý snowboard Mystery v obchodu u Orlity. V tomtéž obchodě jsme hodili do košíku ještě šedé vázání. Teď už jen chybělo koupit boty. Prošli jsme pár jiných obchůdků a nakonec vybrali jedny šedé boty. Vše bylo koupeno a já se už těšila, až to všechno otestuju. Snowboard Mystery, boty Askew, vázání Type PH 610 P a helma R.E.D.

            Nový snowboard jsem jela na druhý den vyzkoušet na Troják. Zaplatila jsem si jízdenku na dětský vlek. Procvičila jsem si ty věci, které mě učil lektor. Rozhodně mi to šlo líp než předtím. Sice jsem ještě padala, ale někdy jsem sjela svah bez pádu. Byli jsme tam čtyři hodiny, rodiče zase mrzli od toho, jak pořád stáli na místě a vůbec se nehýbali.
Druhý den jsme se na Trojáku objevili časně zrána, protože já měla domluveného instruktora na dvě hodiny. Zkusili jsme sjezd kolmo svahem a pak po chvilce jsme se přesunuli na velkou 450 metrovou sjezdovku, na kterou jsem se strašně těšila. Zkoušeli jsme obloučky a zatáčky. Hodně jsem ze začátku padala na stranu pravou, kterou jsem neměla ráda. Pak jsme zatáčky napojili na sebe a tak pořád dokola, až jsme pomocí zatáček sjeli celý svah. Skončila dvouhodina a já měla docela ještě hodně sil a tak jsem si koupila dvouhodinový lístek a teď už na velký svah. Kopec jsem sjela pomocí zatáček, jak mě to učil Ivan nebo jenom normálně šusem dolů. V ten den bylo velmi krásně a jasno, že to na těch horách vypadalo nádherně. V poledne mi končila časovka a proto, ač nerada, jsme měli jet domů. Jenomže cestou jsme se stavili na oběd ve Valašském šenku na Prostřední Bečvě a když už jsme byli tak blízko Pustevnám, tak jsme autem vyjeli i tam. Královské cestě s pětikilometrovým dlouhým sjezdem jsme nemohli odolat. Cesta byla velmi namrzlá a jelo to strašně rychle, spadla jsem jenom jednou. Dole jsme nasedli na lanovku a za čtvrt hoďky jsme byli opět nahoře. Mně se to moc líbilo a taťka navrhl, abychom si to sjeli ještě jednou. Tak se taky stalo, akorát mamka nejela – byla jí zima a šla se raději zahřát do auta. První cesta nám trvala 20 minut a druhá byla rychlejší o 3 minutky. Dolů jsme přijeli moc brzo, čekali jsme v teplé čekárně a po půl hodině jsme nasedli na mrazivou lanovku. Taťka se klepal a to není divu, když taky bylo kolem -10 stupňů. Mně bylo akorát, spíše tepleji, protože přes vyteplenou kombinézu a boty termo nemohla zima proniknout. Všichni byli rádi, když nasedli do auta, ve kterém bylo zachvíli teplo. Byl to suprově prožitý víkend.

Byl to víkend plný sportování. Tentokrát ne autem, ale autobusem jsme se vydaly s mamkou na Troják. V jednu tam a zpátky v pět hodin. Obloha zatažená, padal sníh a v takovém počasí se mně jezdí špatně. Zaplatila jsem si čtyřhodinovou časovku a už jsem frčela dolů. Ani mě to nebavilo. Spousta lidí a sníh mi padal do očí. Potom lidí trochu ubylo a jezdilo se líp. Zkusila jsem si i jízdu na trati B, která je prudší a delší o 50 metrů než A (to je ta, na které pořád jezdím). Sjezdovka se mi ani nelíbila a vrátily jsme se s mamkou zpátky na áčko. Mamka se tam okolo pořád někde procházela a občas se dívala na mě. Čas a den se blížil ke konci, počkaly jsme na autobus, nasedly a po skoro už tmě jsme jely domů.
Další den se počasí vylepšilo. Slunečno, jasno i když teplota se pohupovala pod třináctým bodem mrazu. Mně mráz ale nevadil. Zase čtyři hodiny snowboardingu a celkově celý den, kromě cesty tam namísto autobusem, ale autem se opakoval po včerejšku. Autobus nazpět nám jel ve tři a zbytek odpoledne jsme doma odpočívali v teple u kamen.

Pátek odpoledne, konečně konec školy s pauzou dvou dnů. Sněhu po kolena, ještě přibývá, tím jak hustě sněží. Ve dvě hodiny motor auta nastartovaný a my v něm už frčíme samozřejmě na Troják. Oblačno, padající sníh nás nepřekvapil. Na bundě připlá dvouhodinová jízdenka. Sjezdovka neuježděná od padajícího sněhu. Byl tam se mnou jenom taťka a díval se na mě, jak sjíždím sjezdovku. Zatáček se už nebojím. Rozsvítily se lampy a bylo to skoro jako ve dne. Dnes mě to bavilo nejvíc, protože mi to šlo. Zatáčky, prudké sjezdy a hodně lidí jsem i předjela. Díky málo lidem jsem to za dvě a čtvrt hodiny sjela 24x. Za pět minut to sjedu i vyjedu. Dole se netvořily žádné řady a vždy jsem sjela dolů a bez čekání zase nahoru. Poslední jízda byla na čas tak-tak a přetáhla jsem o jednu minutu. Čtečky jsem bez problému obešla a zase bez problému vyjela nahoru. Bylo to dobré zakončení pracovních dní.

V neděli 12. kam jinam bychom jeli než na Troják.  Autobusem v jednu tam a ve tři zpět. Zaplacené dvě hodiny ježdění , které stejně nikdy nevyužiju až do konce, když jedu autobusem. Obloha zatažená, teplota okolo 5 stupňů pod nulou a padající sníh. Lidí spíše víc, moc je jich tam vždy o víkendu, proto je lepší jezdit tam ve všední den. Celé ježdění bez jediného pádu. Třetí hodina se blížila a my jsme se odklidily k zastávce. Je výhoda, že Troják máme blízko a doma jsme za 20 minut. Úterý 14., všední den, to znamená málo lidí. A tak to i bylo. Dolů přijedu, vrazím časovku do čtečky a už jedu na vleku. Žádné řady, to je super. Skoro prázdný svah. Už je tma. Není divu, když jsme tam s taťkou přijeli o půl páté a časovka platila skoro do sedmi. Bylo to příjemné zpestření pracovních dnů a vyhnání z hlavy myšlenek na čekající písemky.

Po pěti minutách rozmyšlení sedíme už v autě navlečení málo a připraveni na Trojáku na teplotu nad nulou. Taky že jo. Teplota 3 stupně nad bodem mrazu díky hřejivému sluníčku, které roztopívávalo mokrý sníh. Byl to nejhezčí den celého týdne. Úplně jasno, modrá obloha, bez vánku, žádný padající sníh a napadlého sněhu ubývá, díky vysoké teplotě. Na celé sjezdovce ležely hrudky sněhu, přes které se nedalo moc jezdit. Byly opravdu po celé trati, kdo je přejel, poškrábal si lyže nebo snowboard, nohy mě bolely od častého brždění. Lidí přibývalo, přes poledne zase ubývalo. Koupená jízdenka na dvě hoďky už skončila a my po provětrání na čerstvém vzduchu a zařádění na sněhu frčíme domů.

Sychravé počasí, ojínělé větvičky stromů, námraza, vše jak na daleké Aljašce.

Po pobytu u babičky ve Zlíně jsme jeli skoro na večerní hodiny, od čtyř do pěti na Troják. Tam mě měl zdokonalovat Ivan Doležel. Chtěla jsem se naučit skoky, ale on mi vysvětlil, že to učit nesmí. Na skoky mi doporučil Martina Horníka, kterého jsem si objednala za dva dny. Průpravu na ně mě naučil, ale to hlavní ne. Naučil mě řezané oblouky a ukázal mi otočky při jízdě, které mi stejně nešly. Dole všechny předběhneme a zase jedeme nahoru. Navrchu mi něco říkal nebo něco vysvětloval a dolů zase pomocí řezaných oblouků. Už se šeřilo a já poznala, že se blíží konec mé výukové hodiny. Ještě před odchodem jsem ho poprosila a podpis do knížky o snowboardingu. Napsal mi tam: Hodně úspěchu se snowboardem, usmál se, dal mi knížku a nashledanou. Cestou domů jsem se už těšila na čtvrtek, kdy mě bude učit Martin to, na co se těším a to skoky.

Čtvrtek třiadvacátého jsem s mamkou jela autobusem na Troják. Autobus nás vysypal o půl druhé a my měly ještě hodně času do dvou hodin, kdy jsem měla zaplaceného Martina Horníka na hodinu tréninku snowboardu. Proto šly jsme se podívat lesními cestičkami k trati C, kde se měly konat 5. března snowboardové závody a já byla rozhodnutá na ně jít. Po příchodu ke trati, spatření obřího startovního skokánku a prudkosti sjezdovky se mi nápad na účast těch závodů ztrácel v dáli. Skoukli jsme trať a šly pomalu zase zpět. Koupily jsme lístek na hodinu tréninku a za chvíli k nám přišel mladý kluk – asi kolem dvaceti let, dlouhé vlnité vlasy v culíku, na hlavě helma a brýle a dres a nápisem trenér. Ptal se mě, co s ním chci procvičovat a já že skoky. Měl řeči že skoky učit nesmí, ale stejně mě ty základní ukazoval. Rozjeli jsme se na takovou velkou muldu sněhu se skokánkama. Martin ani nezabrzdil a plnou rychlostí na skokánek vjel, letěl skoro dva metry a já jen čuměla. Na řadu přicházím já. Rozjedu se, přibrzdím, už jsem ve vzduchu a padám na zadek. Tak se to opakovalo 4x. Při další jízdě jsem mu řekla, že na to už nejedu a on, protože mě chtěl naučit něco nového, tak přišly na řadu otočky při jízdě. Při prvních pokusech jsem neustále padala a když se mi povedla jedna, tak jsem nechápala, jak Martin jich udělal pět. Lepšila jsem se a potom, ani nevím jak, jsem to dokázala jak on. Když otočky mi šly, trénoval se mnou řezané oblouky. Pár nácviků a třetí hodina se blížila. Chtěla jsem s ním jít na trať B, další hodinu od tří do čtyř, ale on povídal, že už někoho objednaného má. Ještě když odcházel, jsem si od něj stačila nechat podepsat knížku, abych měla podpisy od všech mých trenérů na památku. Taťka měl pro nás přijet až za dvě hoďky a já jsem teda do té doby sjížděla svah. Jízda šlusem, pomočí řezaných nebo smýkaných oblouků. Koukající se mamce jsem předvedla podařené otočky, které se moc líbily. Při poslední jízdě na vleku na mě mává taťka, který právě přijel. Bez čekání na něj jsme nasedli do fára a po celkově třech hodinách zařádění na sněhu valíme domů.

Po esemeskové domluvě s našima známýma jsme v pátek jeli vyzkoušet sjezdovku v Újezdu u Valašských Klobouk. Cesta trvala necelé třičtvrtě hodiny, teplota se šplhala k nule, bylo jasno, krásně modrá obloha. Sjezdovka měřila stejně jak na Trojáku a to 450 metrů. Byla ovšem trošku prudší a dole namrzlá. První jízda byla zkušební, zjistit jaký sníh a jaký povrch. Po necelé minutě dole, vyjetí pomocí vleku poma a po pár minutách zase navrchu. Líbící se otočky jsem všem předvedla. Byl tam i menší skokánek, na který jsem se odvážila jet a dvakrát ze čtyř pokusů jsem to ustála. Sjezdovku zavírali už o půl páté a my jsme se odklízeli k autu. Známí nás lákali k nim do Luhačovic na kafe a my po rozmyšlení souhlasili. Zaparkovali jsme, pobrali věci a pádili k nim nahoru. S Honzou jsme pařili na compu a po hoďce následovalo rozloučení  a cesta domů.

28. únor 2006 bylo úterý a to jsme na Troják s taťkou jeli proto, že jsme čekali málo lidí. Tak to také bylo, ale přesněji řečeno, na svahu téměř prázdno. Vždy bez jediného vlekem nahoru. Díky málo lidem jsem se i odvážila vjet na skokánek, protože před hromadou lidí je trapas padat. Jednou jsem to i ustála, ale je blbé padat z takové výšky, proto je lepší skoky trénovat na menších skokáncích. Od bolení z pádů jsem na jumpy nejezdila, ale radši jsem zdokonalovala taktiku jízdy. Taťka během mého ježdění, místo postávání a kosnutí v zimě, si radši zajel do cukrárny v Bystřici pod Hostýnem. Půlka mých jízd byla po světle a druhá po tmě. S přibývající tmou lidí ubývalo a pak byl celý svah jenom pro mě. Po dobu celého ježdění, na rozdíl od večera, jsem vůbec nemyslela na zítřejší písemky.

Půl jedné po poledni a já po dlouhém váhání rozhodnutá jet na Troják, na kterém se měla konat hromadná výuková lekce pro pokročilejší milovníky sněhových prken, při níž se naučí odstranit chyby především protirotaci a další zásady. Koupená čtyřhodinová jízdenka, která byla podmínkou pro hromadnou lekci snowboardingu. Skoro celé odpoledne, od 13 do 15 hodin pod vedením Štěpána Frka. Myslela jsem si, že tam bude nával zájemců, ale kupodivu jsem tam byla jen já, o něco málo starší taky Katka a kolem dvacítky kluk Petr. Štěpán s námi procvičoval řezané oblouky na trati A a po pár sjetích jsme se lesními cestičkami přemístili k trati C. Dolů jsme sjížděli pomocí řezaných oblouků. Na této sjezdovce jsem stála poprvé a dole po sjetí mě překvapila prudkost. Jízda to byla rychlá a já, na to, že na snowboardu stojím necelý druhý měsíc, jsem to nenechala tak rozjet jako borec Štěpán. Opět pár sjetí a šli jsme si vyzkoušet jízdu i na trať B, které jsem se bála, kvůli namrzlému povrchu a převýšení skoro jak na černé sjezdovce. Štěpán nás po třetí hodině opustil, já prohodila pár vět s Katkou a Petrem a všichni jsme si šli ještě zajezdit na áčko. S mamkou jsem se pak ještě vrátila na céčko a béčko, protože na áčku to vůbec nejelo a časovka mi platila ještě hoďku. Zpět jsme autobusem, protože nudící se táta s autem odjel. Tak bych dopadla nemít snowboard, ale teď jsem moc ráda, že ho mám.

Ten den byly na Trojáku zabíjačkové hody a my jsme kousek masa vzali pro kocoura Garfielda. Zdarma bylo jídlo jen
 k čtyřhodinové jízdence.

Ski-areál Troják pořádal 5. března 2006 na trati cé 1. ročník snowboardových závodů formou obřího slalomu s atraktivními prvky snowboardcrossu.

Já ráno ještě nerozhodnutá. Mojí půlce se chtělo jít a porovnat jízdu proti ostatním a prostě jen tak si zasoutěžit a hlavně zúčastnit se. Druhá půlka mého já se bála, věděla, že tam budou lepší snowboardisti, viděla taky tu velkou startovní rampu a znala prudkost svahu. Bylo to těžké rozhodnutí a taky, že bylo nad čím váhat. Na Troják jsme teda jeli, ale ještě jsem nevěděla, jestli se do závodu dám, anebo budu jen divák. Po příjezdu na místo jsem se já a taťka šli zeptat na bližší info o závodu komisařů do půjčovny. Po váhání i tam jsem řekla, ať mě připíšou na papír soutěžících. Za stovku jsem dostala speciální jízdenku a číslo 4. Přes lesní cestičky jsme dopravili k trati. Trať si před závodem nesměl sjet nikdo, aby to bylo spravedlivé, protože by si to mohl kdokoli nacvičit. Já ještě před závodem jsem si to vedle tratě párkrát sjela pro procvičení. Soutěže se zúčastnilo kolem 50 závodníků, z toho 90 procent kluků a závodníci splývali do příslušné věkové kategorie. Já, dvě holky a kluk jsme byli v kategorii 11-13 let, takže byla i šance k ukořistění medaile, ale to jen v případě, že sjet trať bych sjela opravdu suprově. Jely se dvě kola a časy sjetí se u mladších kategorií sečetly, u starších se vyřazovalo. Odjeli první tři prcci z kategorie do deseti let a na řadu přicházím já. Místy jsem měla pocity, proč jsem se vlastně přihlásila!
 Vyjdu na tu velkou muldu, ze které se startovalo, připevním nohy do vázání, stoupnu, opřu se o startovní tyčky a už jen slyším startéra, jak říká do vysílačky 5,4. Ruku mi položil na rameno a oddělal ji, jak řekl jeď. Z toho rozjezdu jedu, trochu přibrzdím, objíždím tyčku a následuje klopená zatáčka, za ní skok a další klopenka, při které jsem trochu spadla, ale nic se neděje, nic není ztraceno a já jedu dál. Další zatáčky, další skok a už se blíží cíl, před kterým jsou prohlé tyčky připomínající tunel, pod kterýma jsem profrčela. Po cíli jen čumím, jak jsem to zvládla a až na jeden pád úplně perfektní jízda. Lesem na vleku vyjedu nahoru a odbelhávám se k trati.
Odjeli soupeři a po chvilce přicházím opět na řadu. Celá druhá jízda projetá bez jediného pádu a časové zlepšení deset sekund proti první jízdě. Dole mi zaměstnanec, jako všem ostatním, dal teplý čaj pro zahřátí. Navrchu u tratě uvidím strýce Tondu, který se přišel podívat, protože mé jméno zaslechl až na trati bé a bylo mi jasné, že tam je i bratranec Martin se setřenicí Karolinkou a tak jsem se na ně jela podívat, jak na lyžích kraslí na béčku. Taťka mi šel koupit dvouhodinovou jízdenku, abych se taky měla jak dostat navrch, když jsem tam s nimi jezdila hodinu. Po několika sjetích mi přišla esemeska od taťky, že už se pojede finále těch nejnamakanějších a abych se přišla dívat. Finále jsem skoukla a místo čekání nahoře a popocházení sem a tam před čekáním na vyhlášení, jsem si trať jen tak mimo závod ještě sjela. Všichni se scházeli, chytaly se balíčky s cenami, na svahu se objevily stupínky vítězů a já poznala, že moje velká chvíle je tu. Z reproduktorů zní přes celou sjezdovku mé jméno. S úsměvem přicházím na stupínky, ředitel celé té akce mi na krk dává bronzovou medaili a tašku, ve které byly propisky, bonbóny a studentská pečeť. Ve mně zní radost a příjemné pocity. Během závodů a v pauzách se nesly celou tratí tóny populárních songů, které tam pouštěli diskžokejové. Pro totální vyčerpání jízdenky jsem využila ještě po závodu pár jízd na všech sjezdovkách. Dodání a odvahy jsem měla hodně a na to, že jsem na snowboardu stála dva měsíce, bylo umístění v závodě velmi povzbudivou zprávou.Byl to supr zážitek ze závodu a vždy je nutné brát ohled na heslo: není nutné zvítězit, ale zúčastnit se!

Třičtvrtě na jednu, my ještě doma, jedna hoďka, my na zastávce, čtvrt na dvě, my v busu a o půl druhé už na Trojáku. Počasí zatažené, sněhové podmínky horší, díky teplotě pohybující nad nulou. Už pár dní platily na Trojáku jízdenky se slevou a my kvůli tomu tam jely. Sleva se ovšem nevztahovala na cenu, ale k časovkám se přidávala půlhodina a bodovkám přibylo šest bodů. V pokladně seděla neochotná ženská, prodala nám jinou jízdenku než jsme chtěly a odmítala nám  ji vyměnit. My si počkaly na přicházejícího návštěvníka skiareálu, který si hned jízdenku od nás koupil. Pokladní ani nepoznala, že mi je víc jak 12 a sama od sebe mi narazila dětskou jízdenku. Vyšší teplota nás odlákala od tratě á, protože při teplotě nad bodem mrazu to tam skoro vůbec nejede. Lesní cestičkou se mamka doplazila a já dojela k sjezdovce cé, která je prudší a tam byl předpoklad, že to pojede. Na sjezdovce jen já a pár učitelů na lyžích, kteří se učili, jak mají učit amatéry. Skoky a klopené zatáčky tu ještě byly zachované od závodu. Poslední sjetí na trati cé a ještě pár jízd na áčku. Pro nevyčerpání jízdenky, ze které mi ještě zbylo  7 bodů, jsem si jízdenku schovala a za pár dní ještě využila. Blížil se čas příjezdu autobusu a s mamkou jsme se přemístily k zastávce. Čekáme dvacet minut, že by měl zpoždění, se nám nechce věřit a nakonec jsme se domů dopravily autem jednoho pána, který se nabídl, že nás vezme.

Autobusem v jednu tam, nazpět jsme chtěly jet také autobusem, jenomže jsme se dozvěděly, že v sobotu nejede a tak jsme tedy jely s taťkou. Cestou z Trojáku jsme jeli půjčit do Zlína lyže na zítřejší lyžařský výcvik. V tu sobotu 18. března jsme jely na Troják se snowboardem, na kterém jsem si chtěla ještě užít před lyžákem, na který jsem se v tu dobu netěšila. Lesními cestičkami jsem dojela k sjezdovce cé, která kupodivu nebyla v provozu a tak jsem to jednou sjela, vyjela na béčko, na kterém jsem si několikrát zajezdila a po chvilce jsem šly na chvíli na áčko. Počasí jako vždy zatažené, trošku poletoval snížek, teplota se pohupovala pod nulou a proto sněhově podmínky byly docela dobré. Lidé spíše méně a dvě bodové jízdenky opět neproježděné. Doma večer jsem balila věci, zkoušela jsem si obouvat boty a nasazovat do vázání a protože jsem byla smířená s tím, že na lyžák jedu, tak už jsem se i docela těšila.

Přesuň se na hlavní stránečku