Přesuň se na hlavní stránečku

Já mám hrozně moc ráda živé tvory. I takové, kterém se ostatním zrovna nelíbí. Ať je to savec, ryba nebo obojživelník, mě to je jedno. Všechny jsou svým způsobem krásní. Celkově jsem měla rezavou kočičku Vrňouska, džungarského křečíka Frodu, nyní mám zakrslého angorského králíka Eddieho, dva kocourky Billa a Barta.
 Ještě by sem chtěla chameleona nebo (a) rybičky, ale to naši zatím neschvalují. Ze psů se mi nejvíce líbí Zlatý retřívřík, Bernský salašňák, Westík a také je krásný Čínský chocholáč. Tyto psy by jsem chtěla nejradši všechny, ale vidím, že teď (v budoucnu snad jo) se mi ti psi nesplní... :-((

Jako malá jsem měla kočičku. Moje babička a děda mají už strašně dlouho trojbarevnou číču. Jednou, asi před šesti lety jsme si jednu od nich vzali. Byla celá krásně zbarvená do rezava a neustále vrněla. Proto se pru ňi našlo vystihující jméno: Vrňousek. Každý den jsme si s ní hráli, mazlili se, dobře se o ni starali. Každá kočka ráda zkoumá okolí. Jednou se vypravila k naší sousedce. Vždy když jsme potom přišli domů, číča Vrňousek doma nebyla. Sousedka nám ji přetáhla a když jsme jí za to vynadali, tak říkala že jí nadáváme nažrat, to ale není pravda, protože když se nažere u ní, tak u nás už ne... Po asi třech letech přišel velmi nešťastný den. V Lukově začali na různá místa dávat jedy proti myším. Co se s Vrňouskem stalo si teď už můžete domyslet (sežrala jed) :-((( O té doby, i kvůli sousedce jsme kočku nechtěli.
Toť vše k mé bývalé kočičce Vrňouskovi...

Náš dům je trasou všech koček. Každým rokem přibývají noví návštěvníci. Už je to asi rok, co náš dům a naši velkou zahradu navštěvuje velmi tlustá kočka. Dříve byla dost plachá a nedala se ani pohladit, ale poslední půlrok naopak. Je to velice přítulný a vypasený kocour Garfield. On se tak nejmenuje, to jméno jsme mu dali my, protože se ani o jedno neliší od televizní Garfielda. Váží pět kilo a kdyby mohl, tak se určitě také před televizí cpe lasagnema. Dríve, v tu zimu jsme ho dovnitř i pouštěli, ale teď ne, díky tomu že se na něj lepí klíšťata. Určitě se o něj stará i někdo další, protože k nám poslední dobu přišel celý okoupaný a zbavený klíšťáků. Posledním časem je na tom špatně- kulhá na přední pacce a kdyby od nás nedostával granule a mléko, nevím jak by to s Garfieldem dopadlo. Až na to vše je to docela šikovný kočičák... Poslední dobou se tu zde ale Garfield neukazuje. To proto, že pokaždé když přijde, použijeme na něj metlu. Moc rádi ho tu nevidíme, protože je plný všech kočičích nemocí a chorob.
Toť vše k skoro našemu kocourkovi Garfieldovi...

Po pár letech přišel na řadu džungarský křeček Frodík. Nakoupili jsme klec, kolotoč, mističky, domečky a nakonec samozřejmě i křečka :-)) Měl doupátko v mém pokojíku na skříňce. Po čase si oblíbil běhací kolotoč, ve kterém pak dennodenně trénoval. každý den jsem mu do klece dávala čerstvé pampelišky a vodu. Velmi mu chutnaly slunečnicové semínka, kterých za každý den sežral hrst. Každý den jsem si ho brávala do ruky a pod dozorem jsem ho i pouštěla proběhnout po našem domě. Vždy asi jednou za týden jsem Frodíkovi pravidelně čistila v tu dobu už špinavou klícku. Bylo to ''živé'' zvířátko a byla s ním sranda... Měla jsem ho kolem necelých tří let. Jednou navečer v zimě jsem se šla na něj podívat a jaksi se nehýbal. Přijdu blíž a naráz vidím to, co by jsem nikdy ráda neviděla :-((( 
Toť vše k mému bývalému křečíkovi Frodovi...

Jednou jsme se jen tak procházeli po zverimekáčích a v jedné prodejně jsme narazili na zakrslé králíčky. Mě se nejvíce líbili beránci. Po pár dnech jsme zašli do té samé prodejny znovu, s úmyslem jednoho hezkého si koupit. Ovšem o všechny byl veliký zájem, a všechny měli vyprodané. Tak nic. Nechali jsme to pár dnů uležet. Beránci jsou krásný druh a nikde ve Zlíně je neměli. Četli jsme i inzeráty, ale tam taky nic nebylo. Čirou náhodou jsme narazili na velký výběr micáčků na Čepkově. Mamce se králíčci nelíbí, ani jsem ju nepřemlouvala, protože jsem věděla, že nepovolí. Taťkovi se ale líbí. Taťka překecat šel, a taky hádejte, jak to dapadlo. Mamka přijde k autu a kdo to vedle mě v kleci čopí?? Nový člen rodiny- angoráček Éda. Za jízdy byl hodně vybrkaný, ale jak se přenesl na místo, už z něj strach trochu spadl. Pořád se ale bál a ještě teď, když se projde kolem klece, radši zahupsá do domku. Klec má hodně velkou, a proto myslím, že se v ní cítí dobře. Každý den mu dávám čerstvé pampelišky a jetel do jesliček, doplňuju vodu a občas dostane i ovesné vločky a piškoty. Na jídlo tam má výběr. Oblíbil si místo nahoře domku, kde ho často vídívám ležívat... Pro jeho radost ho obden pouštívám na průběh po obýváku a také mého pokojíčku. Líbí se mu ležení, hopsaní po novém, ale nemá rád když se přenáší za kůži u krku...

Poslední dobou bylo ale s Édou více starostí než radostí, a proto jsem ho dala zpět do zvirimexu. Chodili jsme se tam na něj dívat každé tři dny a posledně tam dokonce nebyl. Doufám že se o něj někdo bobře stárá a doufám, že se má fajnky...
Toť vše k mému nynějšímu angoráčkovi Eddie.

Jak chvíle s křečkem, tak i chvíle s kočkou bych si ráda připomněla. Tentokrát ale ne kočku, nýbrž rovnou dva kocourky. Opět budou od mé babičky a dědy, kteří se dosavaď o ně starají. Za pár dní Billovi a Bartovi změníme domov. Ze Štípy si je převezeme do našeho Lukova. Ze začátku to budou mít těžké, ale snad si brzy zvyknou. Tím, kdo se o zvířata stará budu opět já. Už se těším, kdo tu bude za nějaké, nejpozději dva týdny navíc...
Chvíle přišla. Byl krásný horký slunný letní den a my s klecí v autě jedem k prarodičům. Cestou zpět se vracíte tentokrát s plnou klecí. Cestou byli trochu vyplašení a rychle dýchali. Doma už na ně čekaly granule, nový kočičí pelíšek a voda. Zezačátku byli plaší. Po několika dnes se vše spravilo. Teď se dají v pohodě chytnout, pohladit, vzít na klím, jsou to takové ''hračky'' a můžete si s nimi dělat skoro co chcete. Přes den převážně spí, ale navečer obživnou a to je teprve na ně podívaná. Hrají si spolu, s knoflíkem na špagátku, honí se, perou se, běhají za laserem, no zkrátka všechny kočičí zábavy.
   
Teď už jsou z nich velicí kocourci. Už to nejsou ty malé kočičky. Už porostli. Jejich dnešní zábava je chytání můr na skle, o5 praní se, žraní :-), atd ...
Toť vše k mým nynějším kocourkům Billovi a Bartovi...

Asi před rokem mě popadlo mít psa. Nakoupila jsem si různé atlasy psů, listovala, a došla k závěru, že zlaťák je pes pro mě. Začala jsem po zdech mého pokojíčku lepit obrázky a články o zlaťáčkovi a v jednu dobu to na rodiče zabralo. Říkali, že o psovi začnou uvažovat. Tak se také stalo. Začaly se shánět inzeráty, informace a rady. V jednu dobu to vypadalo se psem dosti dobře. Taťka mi po škole povídal, ať se sním jdu podívat, kde bude kotec. Myslela jsem si, že jsem vyhrála. K tomu všemu mamka začala shánět inzeráty. Už jsem se těšila na to, jak ho každý den budu venčit a krmit...
Od těch chvil uplynuly dva měsíce a stále se nic neděje. Kotec se nestaví, inzeráty se neshání. Tak teda nevím, jak to celé dopadne...

Poslední dobou mi ale dochází, jestli by mi vůbec zbyl na psa čas a jestli by se mi chtěly sbírat jeho ''výtvory''. Jak to tak vidím, psa by mohl nahradit nenáročný chameleon nebo rybičky.
 Toť vše k mému milovanému zlaťáčkovi, kterého ''strašně móóóc'' chcu...  :-//

Plaza mít, to je něco. Jsou lidi, co na zvířeti nesnesou drsnou kůži a bodliny, ale mezi ty lidi já rozhodně nepatřím. Pro mě je to normální exotické zvíře se zajímavou kůží. Bylo by dobré dennodenně pozorovat jeho styl života, jak sedí na kamenu a vyhřívá se pod žárovkou...
Rybičky  jsou zvířata, se kterými si sice nepohrajete, ale je uklidňující si dívat jak si plavou ve vodě. Uklidňující to sice je, ale zase vyměňovat špinavou klec s různými bakteriemi příjemné zase není. Přes prázdniny uvidíme, co zbylo z toho mého nápadu mít chameleona a (nebo) rybičky.
Toť vše k mému snu...

      

Přesuň se na hlavní stránečku